Konec (parlamentní) levice v Čechách a na Moravě?
Bc. Miroslav Pořízek
Ačkoliv ČSSD mnozí lidé z nějaké levicovosti už dávno ani nepodezírají, přesto na pravolevé škále aspoň pro lepší orientaci, můžeme ČSSD s notnou dávkou sebezapření na levici zařadit. Komunisté sami sebe rádi označují za autentickou či radikální levici, nikoliv levici marxistickou, o ní se v KSČM raději vůbec nemluví. O znalosti díla K. Marxe ani nemluvě. Proč taky, když politika, pokud se to umí, může být luxusním zdrojem obživy pro hrstku vyvolených? A k tomu žádní klasikové marxismu zapotřebí nejsou. Zde úplně postačí kvalitní politický marketink, aktivita na sociálních sítích, dobrý kadeřník a vizážistka. Zejména v posledním desetiletí čeští komunisté vsadili na reformismus a parlamentarismus, na státotvornou politiku vedoucí až k vlastnímu sebezničení. Jejich mimoparlamentní práce je pro veřejnost zcela neviditelná. Stali se umírněnými udržovateli a vylepšovateli kapitalismu. Přitom skutečná radikální levice neusiluje o vylepšování kapitalismu, nýbrž o jeho překonání. O zpřístupnění významného standardu v oblasti sociálních a kulturních práv lidem celé planety, nikoliv jejich udržování v pozici otroků v novodobých robotárnách s mizernými podmínkami v oblasti odměňování, pojištění a bezpečnosti při práci na úrovni počátku minulého století.
Na ČSSD se, pokud jde o její skutečnou či jen zdánlivou levicovost, dobře hodí poznatek, který byl popsán už před lety politology v sousedním Německu. Tamní SPD vcelku trefně přirovnávali k automobilu, který před křižovatkou hodí blinkr vlevo, ovšem nakonec stejně většinou odbočí doprava. Čeští komunisté nemají sílu ani aktivně spoluvytvářet revoluční situaci, a co hůř možná by ani revoluční situaci nedokázali rozeznat, přesto jsou stále hloupými novináři a antikomunisty považováni za extrémně levicovou a antisystémovou stranu. Komunisté se pod vedením současného předsedy - již několik let mimořádně trapně chvíli odcházejícího a chvíli zase neodcházejícího, stali stranou politických živnostníků, rutinérů a doživotních funkcionářů trousících revoluční rétoriku jen na uzavřených schůzích. A nikoliv stranou tvrdě hájící zájmy proletariátu. Jak by také mohli, když předseda Filip řídí KSČM nikoliv jako politickou stranu, ale spíše jako jednatel svoji soukromou firmu. Oběma tradičním partajím z mnoha objektivních i subjektivních důvodů zcela vážně hrozí, že v Poslanecké Sněmovně po příštích volbách již nebudou mít své zástupce. To je situace, která v naší novodobé historii nemá obdoby. Snad proto může být dobré, zamyslet se nad tím, kde vlastně přátelé a soudruzi udělali chybu.
Setrvalý sešup až na kraj propasti
Obě strany, jak ČSSD, tak i KSČM, především nezachytily nástup nových dravých, třebaže do značné míry populistických hnutí v době kolem roku 2010 a v letech následujících. I když ještě dosáhly v minulém desetiletí na slušné výsledky v několika volbách, sestupná tendence byla očividná. A měla být pro vedení obou stran a vedoucí funkcionáře v krajích a na okresech velkou výstrahou, pobídkou ke včasné adekvátní reakci a především k tvrdé každodenní práci. Obě partaje měly ihned důsledně zapracovat na skutečně nutných a již neodkladných změnách v organizaci stranické práce, v personálních a programových záležitostech (obohacení programu, výrazné zlepšení mediálního obrazu, vytvoření propracovaného systému přijímání nových členů, provedení nutných změn v organizační struktuře strany, vytvoření systému stranického vzdělávání, založení vydavatelství levicové literatury, vytvoření moderního levicového týdeníku či měsíčníku s výraznou originální grafikou a atraktivním obsahem apod.). Nevalné volební výsledky a stále horší mediální obraz strany se měly stát výraznými podněty k tvrdé poctivé práci a aktivizaci členské základy. Jenže ono se nic zvláštního nedělo. Jako by odpovědní činitelé stále věřili, že ve starých a zajetých kolejích to s tradiční rutinou přece jen přes všechny problémy jaksi půjde dál. Adekvátní reakce navíc, a to už je hodně na pováženou, nepřišla ani po několika skutečně citelných volebních výprascích v řadě za sebou. Tímto také začal vysychat přísun státních financí pro stranickou kasu. V praktické politice obě partaje ukazují delší dobu víc než cokoliv jiného pouhé opakování již předtím několikrát prezentovaného, jen s kosmetickými úpravami. Viz najímání pofidérních soukromých agentur na vedení volebních kampaní, neschopnost nastolit nosná témata a nutit politickou konkurenci na ně reagovat. Kdy naposledy přednesl na půdě Poslanecké Sněmovny nějaký poslanec ČSSD nebo KSČM projev, který by vzbudil zaslouženou pozornost veřejnosti a sdělovacích prostředků a pořádně hnul žlučí česká pravici a mediální žumpě zvané Česká televize?
Kdo
z levicových politiků má koule na to, aby přednesl projev
s podobným obsahem, jako je tento? Vůbec žádnou roli přitom
nehraje, že jej přednesl právě prezident Běloruska, jehož volba
byla průkazně demokratičtější než poslední prezidentské
volby v USA. Včil mudrujte vlastizrádní hlasatelé evropských
hodnot a různých rasistických kampaní ve stylu na černých
životech záleží apod. Zde promluvil skutečný vlastenec
pracující pro vlastní zemi a nikoliv loutka řízená z Berlína,
Bruselu či Washingtonu pracující proti vlastnímu národu a ve
prospěch zahraničních korporací, zejména cizích bank,
pojišťoven a zbrojařského průmyslu.
https://youtu.be/B8bjxQO9x_Y
Vystupování představitelů obou stran ve sdělovacích prostředcích je až nezdravě často příliš uhlazené a konformní, politicky korektní. Asi se bojí, že by je příště už do rozhlasového nebo televizního studia nemusel nikdo pozvat. Zejména pro komunisty pak platí, že pokud vystupují jako obhájci kapitalismu s lidskou tváří (a oni tak často opravdu vystupují), je to více než na pováženou. K tomuto přece slouží jiné strany.
V programové oblasti můžeme u obou stran dlouhodobě pozorovat značnou nevýraznost a dále neschopnost účinně využít pro vlastní prezentaci moderních komunikačních prostředků. Když k tomu přidáme mizivou aktivitu členské základny a neschopnost mobilizovat potenciální voliče v předvolebním období, spolu se snižujícím se počtem členů, je zaděláno na velký malér. Ono opravdu nestačí, když sociální demokraté narychlo opíší části programu od svých sesterských zahraničních stran. Navíc, k čemu napsaný solidní soc. dem. program, když jej nemá kdo uskutečňovat? ČSSD navíc nepomohlo ani vládní angažmá po boku velkého Andreje s jeho dočasně úspěšnou politickou divizí firmy Agrofert. Vše, co se podařilo za úřadování stávající vlády vykonat ve prospěch prostých lidí v této zemi, dokáže právě Andrej a jeho věrní svojí mediální silou využít ve svůj prospěch. Sociální demokraté tak jen paběrkují. O komunistech ani nemluvě. Sice opakovaně na stránkách Haló novin různí autoři píší, že jen díky KSČM a její podpoře vlády se u nás výrazně zvýšily důchody, udržela dostupnost veřejných služeb i pomohlo podnikatelům a živnostníkům překonat složité období během nouzového stavu, jenže tato slova mají mizivý dosah na potenciální voliče. Některé texty, zejména v publicistice, navíc stále mají jazyk normalizačních ideologů ze 70. let minulého století, což zájmu čtenářů přirozeně nepřidá. Nebylo by jistě správné zatracovat Haló noviny jako beznadějně nudný plátek a politickou nástěnku pana Filipa a jeho věrných (zejména při vědomí v jak složitých podmínkách redaktoři tohoto deníku pracují), jenže kolik lidí pravidelně čte Haló noviny? Velmi málo. Ani sledovanost elektrické verze těchto novin není žádná velká sláva. Tudy cesta k účinné prezentaci politiky strany nevede, na což mnozí upozorňují už hezkou řádku let. Dlouholetým funkcionářům, kteří již dávno ztratili smysl pro realitu všedního života prostého občana této země však tato přežitá praxe očividně plně vyhovuje. Přesně dle hesla po nás potopa.
KSČM – lépe už bylo
Komunisté vždy dobře ovládali umění ze všech sil přesvědčovat již dříve přesvědčené, aby to ve volbách rudým hodili. Málokdy však dokázali účinně zacílit na širší voličskou obec a dlouhá léta, prakticky už od 90. let díky nekompetentním a nepopulárním pravicovým vládám těžili ve velké míře z protestních hlasů. Tyto se ale ve velké míře v posledních letech přelily k novým a pro voliče stále ještě atraktivním hnutím. Skutečná výrazná charismatická osobnost ve stylu lidového, zároveň však uvěřitelného a dostatečně přesvědčivého, tedy zejména patřičně rétoricky zdatného, levicového radikála, ve vedení obou stran již léta schází. Sociální demokraté navíc svou nešikovností a dvojím metrem v zahraniční politice, ve vztahu k výrazným tématům doby i dosti naivním hraním si na moderní levici vstřícnou k menšinám všeho druhu a pokryteckým zdůrazňováním lidských práv jen pro některé, dokázali ze svých řad vyhnat takové osobnosti jako bezpochyby jsou europoslanec Ivan David (jeden z našich nejaktivnějších zástupců v EP) nebo nyní kandidát do Sněmovny za SPD Jaroslav Foldyna. Nelze samozřejmě říci, že právě oni a pouze oni by ČSSD dokázali vytáhnout ze současných problémů, ale byly a jsou to výrazné osobnosti schopné jednoznačně formulovat vlastní názory, které byly a jsou levicovému voliči srozumitelné. Levicový volič opravdu není zvědavý na politiku založenou na vlezdobruselismu a siláckých výrocích vůči Rusku a Číně provozovanou dnes naštěstí již bývalým ministrem Petříčkem a jemu podobnými. Jeho nástupce v rezortu Jakub Kulhánek však také není žádná výhra. Rozhodně se nechová jako ministr zahraničí suverénní země, to je očividné. Pokračuje tak dál v hloupé a vazalské politice svého předchůdce, což nám žádnou přidanou hodnotu v Evropě ani ve světě rozhodně nepřinese. Nová garnitura ve vedení ČSSD stojí tváří v tvář akutním výzvám dneška s bezradností lidí, kteří na svěřené náročné úkoly dlouhodobě nestačí, ale s o to větší urputností se svých pozic drží. Nedokáží zacílit na několik důležitých témat a tato důkladně a srozumitelně rozpracovat do volebního programu. O Filipově vedení KSČM to platí jakbysmet.
ČSSD – bez chuti a bez zápachu
Ty tam jsou doby, kdy Miloš Zeman či Jiří Paroubek dokázali k realizaci sociálně demokratického programu přilákat výrazné osobnosti stojící mimo partaj. Nemluvě o schopnosti přivádět do stranických řad vzdělané a talentované lidi z různých oborů, stejně jako aktivní odboráře i osoby známé ve veřejném životě díky vlastní úspěšné profesní kariéře. Sociální demokracie ani nedokáže, a to je velmi zlé, voličům prodat to pozitivní, co dokázala jako vládní strana pomoci prosadit například v sociální oblasti. Sociální demokracie se navíc ke všemu nepříznivému nechala vlákat do pasti politické korektnosti, hraní hloupých protiruských her, nekritickému postoji vůči EU a NATO. To vše v době, kdy veřejnost plným právem měří kriticky jak současnou činnost EU, tak i NATO (ČSSD svého času podmiňovala vstup ČR do tohoto paktu jen souhlasem občanů v referendu, skutek však nakonec utek, podobně jako i u jiných předvolebních vábniček socialistů). ČSSD tak zcela reálně hrozí, že v Poslanecké Sněmovně po příštích volbách již nebude mít žádné své zástupce. Strana navíc ani v nepříznivé situaci nevykazuje nijak zásadní předvolební aktivitu. Že by čekala až na září, že za poslední měsíc před volbami vše zachrání horečnou aktivitou? Jako by její představitelům již scházela i motivace nepříznivý trend se pokusit aspoň zvrátit. Ani tenčící se členská základna již zřejmě nemá dost sil pohnat příslušné osoby k patřičným výkonům. Současné vedení ČSSD, abychom mu příliš nekřivdili, by možná, slovo možná by si v této souvislosti zasloužilo zvýraznit, mohlo vcelku standardně pracovat snad jen v komfortní situaci strany těšící se stabilně 20% voličské podpory, avšak nikoliv v době, kdy strana bojuje či spíše pasivně svádí souboj o svou holou parlamentní existenci. Současné vedení je vhodné asi opravdu jen do dobrého počasí, taková situace ale nyní z hlediska ČSSD rozhodně nepanuje. Kde však narychlo vzít kompetentní lidi, když schopných kádrů se nejen v politice, ale i mimo ni celkově nedostává a o ČSSD to platí dvojnásob?
Špatné zprávy pro české komunisty
Ty tam jsou časy, kdy se v KSČM při volbách pro posuzování úspěchu jako dlouhodobě neměnný základ bral zisk okolo 10% hlasů. Ty tam jsou doby, kdy se komunisté mohly pyšnit disciplinovanou a stále na české poměry masivní členskou základnou. Pryč je čas, kdy strana dokázala uspořádat úspěšnou veřejnou petiční kampaň, demonstraci či skvěle zorganizovanou a navštívenou prvomájovou oslavou. Komunisté mohou jen vzpomínat na doby, kdy byly velkou části veřejnosti považováni za hlavní protestní stranu u nás, která důsledně hájí sociální práva občanů a české národní zájmy. Aby špatných zpráv nebylo málo, tak jejich řady v důsledku úmrtí opustilo v nedávné době několik výrazných osobností. Jmenovitě například bývalý europoslanec, aktivní a nesmírně vzdělaný komunista, Jaromír Kohlíček či dlouholetý velmi úspěšný starosta Rožmitálu pod Třemšínem Josef Vondrášek. Stejně tak nás nedávno opustily i nepřehlédnutelné osobnosti hlásící se ke KSČM a dlouhodobě s ní spolupracující jako Lubomír Ledl nebo Milan Neubert. Členská základna komunistů mizí před očima a předseda Filip má v této situaci ještě tu drzost zaštiťovat se jejím postojem při ukončení podpory Babišově vládě, a to jen pár měsíců před volbami. Takový postoj už vyžaduje skutečně enormní dávku cynismu. To že předseda Filip a spol. s oblibou ohýbají stranické stanovy dle svých mocenských potřeb i ve věci svolání či nesvolání mimořádného sjezdu strany je již také všeobecně známá věc. Část straníků se sice staví na odpor, jenže vše málo platné. Současná parta to skutečně asi dovede až k neradostnému konci. Komunisté se přesto mohou pochlubit jednou předností, kterou předčí všechny ostatní strany zastoupené v Poslanecké Sněmovně. Jde však o přednost, kterou není radno příliš připomínat, jelikož by akorát tak naštvala veřejnost. Mají totiž ve svých řadách hned trojici nejdéle sloužících poslanců naší ctihodné Sněmovny. Ano, již od roku 1996 nepřetržitě zasedají v poslaneckých lavicích Vojtěch Filip, Miroslav Grebeníček i Pavel Kováčik. Navíc první dva jmenovaní zasedali již ve Federálním Shromáždění počátkem 90. let. Na politické kariéře těchto poslaneckých veteránů bychom mohli dobře ilustrovat i vývoj KSČM od 90. let až do současnosti. A nemuselo by jít nutně ani o rozsáhlou politologickou studii.
Miroslav Grebeníček do politiky vstoupil až po převratu a dokázal ve velmi složité situaci první poloviny 90. let stranu sjednotit tak, aby se mu z předsednického postu nerozpadla pod rukama, což jistou dobu skutečně hrozilo. To je jeho nesporně hlavní a prokazatelná zásluha. Pod jeho vedením se podařilo udržení poměrně silné komunistické strany se solidním zastoupením v zastupitelských sborech na všech úrovních. Řadu let čelil mimořádně odporným atakům vůči sobě i svým blízkým. Prokázal osobní i občanskou statečnost a mnoha lžím vůči své osobě i minulosti svého otce dokázal čelit konkrétními fakty i s notnou dávkou nadhledu. Jeho odchod z čela strany na podzim 2005 je dodnes zahalen rouškou nejasností. Někteří znalí lidé nazvali tehdejší výměnu na čele partaje palácovým převratem. Miroslav Grebeníček, kromě jiného také jihomoravský patriot, si své odpracoval nejen jako poslanec, ale především předseda strany. Ačkoliv měl v řadách komunistické strany vždy i nemálo kritiků, díky jeho úsilí získala KSČM nemalou autoritu ve společnosti a dosáhla velmi dobrých až výborných volebních výsledků. Mezi spolustraníky i voliči komunistů si Miroslav Grebeníček dlouhodobě drží nezpochybnitelnou autoritu a nelze opomenout ani několik zajímavých knih z jeho pera. Letos po celém čtvrtstoletí ukončí svůj poslanecký mandát, když do dalších voleb již nepůjde. Těžko říci, zda se mu dostane aspoň poděkování za odvedenou práci. Funkcionáři mají teď úplně jiné starosti.
Vojtěch Filip za KSČM poslancoval již ve Federálním Shromáždění. Veřejnost ho začala více vnímat, když se stal předsedou poslaneckého klubu strany ve Sněmovně po volbách roku 1996 a později jedním z místopředsedů Poslanecké Sněmovny. Filip nezapřel ve svých vystoupeních, že je právník. Podobně jako i ve svých psaných textech. Také proto se mohl při poslanecké práci cítit jako ryba ve vodě. Brzy dokonale ovládl zákulisí Sněmovny a schopnost moc uchopit a dlouhodobě si ji udržet. Vždyť mezi předsedy parlamentních stran je v držení svého postu naprostým rekordmanem. V čele partaje stojí již bezmála 16 let! Což je na české poměry a nejen české, naprostý unikát. V roce 2005 se ale zdálo vcelku logickou volbou, když po Miroslavu Grebeníčkovi zaujal post předsedy KSČM právě on. Pokud však někdo očekával, že nový předseda dokáže stranu více otevřít nestranickým osobnostem a oslovit i jiné voličské skupiny, než jeho předchůdce, musel být postupem času stále více zklamán. Toto očekávání se prakticky vůbec nenaplnilo. A co hůře, české komunisty dostihly léta neřešené problémy, související zejména s přežitou a málo pružnou organizační strukturou strany a přestárlou členskou základnou. Komunisté se sice nebáli zařazovat na kandidátky do voleb neokoukané i mladší tváře, přesto se jim nepodařilo více oslovovat prvovoliče a vůbec mladší generaci. Dlouho těžili z monopolního postavení hlavní protestní strany, jenže časem se i tato deviza postupně vyčerpala a KSČM vyklízela pozice, což zejména na komunální úrovni bylo s každými dalšími volbami více a více patrné. Mimořádný volební úspěch z voleb v roce 2012, kdy komunisté těžili z velmi neoblíbené vlády Petra Nečase a Miroslava Kalouska, se již neopakoval. Ztráty začaly strmě narůstat. Strana prohrávala jedny volby za druhými, ale předseda Filip se stále usmíval. Očividně byl sám se sebou spokojen. Dokázal řadu členů strany natolik znechutit, že se již aktivně neúčastní žádné práce. Pokud přímo partaj neopustili. Filip vsadil na radikální pragmatismus, státotvornost a umírněnost, což je pro komunistickou stranu tím nejhorším, co ji může v praktické každodenní politice potkat. Stejně jako podpora vlády vedené známým oligarchou, o jehož praktikách v podnikání i mimo něj netřeba mít žádných iluzí. Filip nedokázal včas odejít a stranu předat jiným, schopným. Lidem energickým a zásadovým, pro které není politika prostředkem k osobnímu luxusnímu hmotnému zajištění, ale především k práci pro druhé. Filipova manipulace se stranickými stanovami se stala již pověstnou. Vše dospělo až do kritické situace, kdy hrozí tradiční partaji pád do mimoparlamentních pozic. Ze všech předsedů parlamentních stran působí Filip už dost dlouho nejnudnějším dojmem. Jako stárnoucí papaláš držící se svých pozic i proti vůli většiny členské základny. To mu však očividně vůbec nevadí. Komunističtí funkcionáři by si měli připomenout, jak někdejší představitele KSČ vnímali lidé v 80. letech. Možná by se sami poznali, pokud jim zůstala špetka smyslu pro realitu.
Pavel Kováčik byl poprvé zvolen do Poslanecké Sněmovny v roce 1996 a zasedá v ní od té doby nepřetržitě až do dnešních dnů. Po převratu si díky tomu, že odmítl opustit řady komunistů užil své, ale vydržel a prokázal nesporný charakter. Profesně se řadu let pohyboval v zemědělství a v tomto oboru platí za respektovaného odborníka. Během nedlouhého času se vypracoval nejen do pozice předsedy poslaneckého klubu, ale i mezi nejznámější levicové politiky u nás. Pomohla mu k tomu nejen prokazatelná odbornost, ale i solidní rétorické schopnosti a realistický pohled na svět i politiku. Když v roce 2000 kandidoval za volební obvod Třebíč do Senátu, dokázal postoupit do 2. kola a uměl oslovit i další voliče, kromě těch tradičních. Vím z vlastní zkušenosti, že jej tehdy volili i lidé podporující v té době pravicové strany. Jen díky masivní antikomunistické kampani byl nakonec do Senátu zvolen nepříliš výrazný lidovecký komunální politik. Kováčikovi nelze upřít pracovitost i poctivou komunikaci s voliči, jenže každá tvář se postupem času okouká, pracovní elán vyčerpá a začne ke své práci přistupovat s rutinou a spíše si hlídat volitelné místo na kandidátce, než si systematicky vychovávat svého nástupce, který by důstojně zastupoval Třebíčsko za KSČM i do budoucna. Navíc na Třebíčsku osobnosti skutečně jsou, vždyť v jeden čas zastupovali okres Třebíč hned dva komunističtí poslanci ve Sněmovně a v minulosti zde komunisté měli i své četné zástupce ve vedení měst a obcí. V posledních letech ale i zde strana vyklidila dřívější pozice a spíše jen paběrkuje. Pavel Kováčik nedokázal, podobně jako někteří jeho kolegové včas odejít a umožnit tak přirozenou rotaci kádrů. Od dalšího angažmá v politice jej pak neodradily ani zdravotní problémy a vážný úraz, který před nedlouhým časem utrpěl a s notnou dávkou štěstí z něj nakonec vyvázl bez vážných trvalých následků. I pro něj se zřejmě stala politika drogou, bez níž nelze ani v důchodovém věku důstojně žít.
Naděje umírá poslední
Před každými volbami do Poslanecké Sněmovně se zejména z řad zasloužilých poslaneckých veteránů ozývají naléhavé apely, že prý v nadcházejících volbách půjde o vůbec nejdůležitější volby v historii země a tak podobně. Nejde přitom o nic jiného než o zachování poslaneckých křesel i s tím spojených četných výhod pro zasloužilé straníky. Nějaká práce pro blaho vlasti? Kdo by se takovými prkotinami ještě dnes zabýval? Zvláště když jsme v pozici vykořisťované kolonie a zahraniční kapitál se zde chová jako na dobytém území.
Průzkumy preferencí sice jsou jistým orientačním ukazatelem o náladách voličů, přesto nemá smysl je přeceňovat. Třeba KSČM vždy v preferencích bývala spíše podhodnocována a ve volbách pak její reálná podpora byla vyšší. Pamatuji na jeden průzkum pár týdnů před volbami do Sněmovny v roce 1996. Tehdy dávaly průzkumy KSČM asi 5-8% a Levému bloku 4-6%. Nakonec KSČM získala přes 10% hlasů a Levý blok skočil hluboko v poli poražených se ziskem 1,5%. Šlo o jednoznačný záměr uškodit komunistům a v té době také Sládkovým republikánům, tedy skutečné opozici. Průzkumů volebních preferencí lze každopádně libovolně manipulovat dle toho, jak kdo zaplatí a taky kdo dříve přijde. Ne, není žádným tajemstvím, že lze udělat za patřičný obnos průzkum na objednávku. To platilo v 90. letech a platí to i dnes.
Pokud ve volbách uspějí oba účelově vytvořené značně nesourodé volební bloky a sestaví vládu, máme se opravdu na co těšit. Příkladem budiž činnost Senátu a pražského primátora. To vše by se jen posunulo na vyšší úroveň. Což je představa více než strašidelná. Přepisování dějin ve velkém, zavedení eura, ještě větší podlézavost vůči Bruselu a Washingtonu, asociální dárečky servírované občanům se zdůvodněním, že dluhy nasekané Babišem, je teď už skutečně nutné zaplatit a je proto nezbytné, aby si dolní lid opět utáhl opasky. Na druhou stranu nám moudré hlavy rády vysvětlí, že je třeba zvýšit výdaje na obranu a dostát tak spojeneckým závazkům, aby byl strýček Sam konečně spokojen. Zavedení rovné daně a zákonem stanoveného základního žebráckého důchodu i pro ty, kteří celý život poctivě dřeli a ve svých 50 třeba skončili v řadách nezaměstnaných nebo jako invalidé. To vše se může začít pod vedením pirátské vlajky realizovat. Stejně jako pokračování ve vazalské zahraniční politice, kterou za nás vlastně tvoří jiní, my jen na povel vše odkýváme, tu podpoříme samozvanou hlavu státu, tam zase barevnou revoluci. Nemluvě o podpoře přívalu ekonomických migrantů do Evropy a různých agresivních menšin. Zatím stále ještě to máme ve svých rukou. Také proto, co vše může nastat v případě volebního úspěchu české pravice, byť takticky ukryté ve STANu či v podpalubí pirátského škuneru, je třeba aby komunisté i sociální demokraté také po příštích volbách měli v Poslanecké Sněmovně své zástupce. I kdyby toto zastoupení mělo být jen miniaturní. Ono se bude zřejmě hrát o každý mandát a výsledek může být velmi těsný.
Jedno nebezpečí tu však ještě je, ačkoliv na něj zatím nikdo neupozornil. Ve sněmovních volbách v roce 2010 propadl velký počet hlasů. Hned tři kandidující strany či hnutí totiž dosáhly shodně na zisk okolo 4% hlasů. Šlo o Suverenitu, lidovce a SPOZ. Celkově zisk těchto stran činil 648 tisíc hlasů. Poslanecké mandáty mohli získat namísto některých arogantních asociálů rozumní lidé. Nyní může podobně skončit nejen Šlachtova Přísaha, ale i komunisté a sociální demokraté. Každopádně je velkou chybou předem odepisovat komunisty i sociální demokraty, že ve volbách neuspějí. Velké množství hlasů v roce 2010 propadlo. Vůbec není vyloučeno, že se něco podobného může opakovat i po příštích volbách. Jen s ještě děsivějšími následky pro život obyčejných lidí. Tato země potřebuje silnou a zásadovou levici, jako snad ještě nikdy dříve. Pamatujme na to!!!